INSECT ARK - Raw Blood Singing
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Druhé dlouhohrající album, kterému předcházel výborný split s krajany z UFOMAMMUT a plánované turné, v němž instrumentální experimentátoři na poli sludge metalu a ambientu, římané LENTO, zavítají i do naší země. To vše je dobrým důvodem k tomu, abych napsal několik řádek o hypnotickém albu „Icon“, které Italové tento rok porodili. Temné relaxační ambientní plochy, které vás uvedou do světa této desky, působí jako zlověstné mlhy na blatech v románu Pes baskervilský. Ponuré zlověstné plíživé zvuky často vzbuzují dojem, že se stane něco zlého a tato atmosféra se téměř hmatatelně obtáčí kolem alba „Icon“ stejně jako had po obvodu Aeskulapovy hole.
Jindy mám při poslechu pocit, jakoby někdo vyextrahoval atmosféru z městečka Twin Peaks a nalil ji do skladeb těchto špagetožroutů. Špinavé skřípavé pazvuky hnojí živnou půdu pro kytarové motivy, jež se vynořují a zase potápějí a obarvují celý materiál bizarními odstíny. Chvilkami lesklé riffy s metalovým důrazem vyplavují veškerou nečistotu a vystavují na odiv své nablýskané hutné kytarové hroty. LENTO jakoby se na novince více našli a přestali pošilhávat po okolí. Je více než znatelné, že inspirační zdroje začali hledat v sobě samých a díky tomu je „Icon“ osobitější a zahloubanější než jeho předchůdce. Pro mne jedno z nejdotaženějších a nejcharismatičtějších žánrových alb na poli instrumentální tvrdě kytarové hudby.
8 / 10
-bez slovního hodnocení-
Dana Schechter (SWANS) a Tim Wyskida (KHANATE) stvořili pod hlavičkou INSECT ARK další neortodoxní dílo ponořené v drone, sludge a noise rocku. Sugestivní dílo, ale je těžké se v té bažině neutopit.
Odporně chutná lahůdka ukuchtěná z nekompromisně kvalitních surovin. Je to "jen" svérázný old school death metal anebo moderní verze extrémních forem metalové muziky? Možná oboje,ale rozhodně unikátní záležitost pro hledače v okrajových hudebních sférách.
Velkolepé, mnohovrstevnaté a produkčně velkorysé dílo. Jiné ani po minulém albu být nemohlo. Pro někoho možná i trochu za hranou kýče, ale když Jón Aldará se velmi dobře poslouchá, ať působí kde chce. Není to na první poslech, ale i po něm už spokojenost.
Deska, která po skvělém singlu ("Break My Lying Tongue") nakonec nedokázala tuto laťku udržet po celou hrací dobu. Silnější skladby se míchají s těmi "vatoidními" a jako celek nahrávka uplyne a příliš emocí nevzbudí. Model VOLA se asi opravdu vyčerpává.
Zásadní kapela mého dospívání a také kapela, kterou jsem 20 let ignoroval přišla s deskou odkazující k tomu nejlepšímu z její historie. Zároveň ovšem ani neevokuje pocit opakování se. "Disintegration" je jen jeden, ale tohle rozjímání mě prostě baví.
16 minut šťavnatého technického thrashingu a dva covery od kapely, která má řemeslo v paži. Je v tom ta patřičná lehkost, drive i finesa, které člověk od téhle žánrové generace automaticky čeká. Jako drobný příkrm v čase thrashového hladu obstojně zasytí!
Trochu rozpačitý počin po čtyřech letech od minulého alba "The Fallen Crimson". Nedotažené, možná zbytečně stručné album stojí na pouhých náznacích síly, kterou skupina v minulosti disponovala. Ale hezké momenty s typickým rukopisem se najdou, to zase jo.